Textový přepis rozhovoru: 

Klubovna Naděje: 1# Tomáš Paprštein - rozhovor s další obětí sexuálního zneužívání:

Ahoj nebo dobrý den, tohle je Klubovna Naděje. Bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání a násilí. Já jsem Tomáš Paprštein a byl jsem také sexuálně zneužívaný. Tohle jsou vaše příběhy.

 

Tomáš Paprštein: Ahoj nebo dobrý den, tohle je Klubovna Naděje. Mým dnešním hostem je moje dlouholetá kamarádka. Je to také oběť a přeživší sexuálního zneužití. Ahoj.

Host: Ahoj

 

Děkuju že jsi za mnou přišla do Klubovny Naděje a že jsi našla odvahu s námi sdílet svůj příběh. Jak dlouho se známe?

Asi tak pět let.

 

Jaký je důvod, že jsi se rozhodla přijít sem za mnou a sdílet s námi tvůj příběh?

Tvůj podcast se mě hodně dotknul, takže to téma se ve mně znova otevřelo a myslím si, že je důležitý o tom mluvit - a mluvit víc. Aby o tom prostě lidi věděli, co oběti prožívají, a jak se to vlastně táhne celým jejich životem..

 

S tím vlastně souvisí moje další otázka, co v tobě ten podcast zanechal a jak se ti to poslouchalo, jestli to s námi chceš sdílet, jak to na tebe působilo?

Bylo mi zle z některých názorů lidí, který jsou si stoprocentně jistý, že pan učitel nic neudělal. Nejsou ochotný připustit, že se něco mohlo dít a že by to případně mohlo zanechat stopy.

 

Kolik ti je let, jestli se můžu zeptat, jestli to není nezdvořilé.

Je mi 45.

 

A tvůj příběh začal kdy?

Bylo mi asi 4 nebo 5, chodila jsem do školky. 

 

Jak je to dlouho, kdy jsme si o tom spolu poprvé povídali? Kdy jsi mi svěřila ten tvůj příběh?

Já si myslím že to bude tak tři roky. 

 

Tři roky.. Proč jsi se vlastně odhodlala už před 3 lety to se mnou sdílet?

Měli jsme hodně podobný názory, o hodně věcech a tématech jsme si povídali velmi dlouze, a jednou jsme narazili na téma zneužívání a vzhledem k tomu co jsi mi svěřil, tak jsem měla najednou důvěru ti to všechno říct. Protože s lidma, který to neprožili.. je prostě někdy hodně těžký se jim otevřít. Protože nevíš, jaká tě čeká reakce. Bojíš se, že se k tobě mohou obrátit zády. 

 

Já ti rozumím. A děkuju - a už i tehdy jsem ti svým způsobem poděkoval, že jsi to se mnou sdílela, že jsme spolu o tom otevřeně mohli mluvit. Souhlasím v podstatě se vším co říkáš, protože to tak ve skutečnosti je. Řekla jsi to ještě někomu jinému než mně?

Mých pár nejbližších kamarádek to ví. Ale nějak jsme to úplně nerozebíraly, řekla jsem jim v podstatě můj příběh, při nějaké příležitosti a tím se to jakoby uzavřelo. Protože já se to snažím si to řešit sama, ani si lidi nevědí rady, jak k tobě přistupovat, jak by ti mohli pomoct.

 

A jak jsi to vyřešila v sobě? Řešila jsi to nějak terapeuticky?

Ano, formou terapie. Bylo to dost těžký, během těch let se to téma několikrát vždycky uspalo, pak se zase z nějakýho důvodu probudilo, pokaždý když jsem viděla nebo četla nějakou reportáž na tohle téma, bylo mi z toho zle. Znova jsem nad tím začala přemýšlet, bylo vždycky třeba těžší období, a pak zase období kdy jsem to úplně vypustila.. 

Ale pořád to ve mně rezonuje.

 

Kdy sis uvědomila, že to bylo špatně, co se dělo?

Já bych řekla že s příchodem puberty, kdy člověk začíná řešit ten sex a zjišťuje, co se jak děje mezi lidma, a co je správný a co je špatný. A když se to stalo, když jsem byla opravdu dítě, tak jsme si to nedokázala vůbec vyložit, že je to vlastně špatně. 

 

Takže v podstatě jsi to i nějak jako dítě vytěsnila - nebo jak jsi to vnímala tehdy, když to probíhalo a než došlo k té pubertě?

Bylo to takový, že.. Mně se nedělo nic bolestivýho. Já jsem toho člověka obdivovala, vzhlížela jsem k němu jako dítě, byl na mě vždycky strašně moc hodnej, milej, pozornej.. byl prostě skvělej. Já jsem ho prostě měla ráda. V podstatě bych ho nazvala starším bráchou. 

 

Teď se zeptám, jestli můžu, kdo to byl, bylo to někdo z rodiny, nebo..?

Maminka měla přítele, a z jeho rodiny to byl příbuzný.

 

Takže takový rodinný přítel. Kamarád.

Přesně tak. 

 

Ty máš sama svoje děti, dětem jsi to svěřila? Říkala jsi jim něco?

Mám tři děti, nejstarší už bude teď 17, ale já je tím nechci zatěžovat. Samozřejmě na tohle téma mluvíme, ale o mým osobním příběhem nechci hlavu zatěžovat. Mám prostě pocit, že by jim to mohlo ublížit.

 

Rozumím.. A ovlivnilo tě to nějak ve výchově ta zkušenost?

Určitě, u tý první když začala bejt samostatnější, v tom krizovém věku 4, 5 let. Když jsme někde třeba byli, venku kde bylo spousta přátel, třeba na místním fotbale, tak jsem měla panickou hrůzu, že s někým odejde. S někým koho zná, takže vždycky jsem jí vtloukala do hlavy, že kdykoli i teta strejda řeknou, že má s nima někam jít, tak se vždycky musí dovolit mě nebo táty. Ale byla jsem úplně šílená, to si zpětně uvědomuju. Měla jsem prostě strach, aby nemusela prožívat, to co jsem prožívala já.

 

A už se blíží ten dospělý věk, bavíte se i takhle o sexu, kontaktu..?

Tohle téma je pro mě hodně otevřený. S mojí maminkou jsme se na tohle téma moc nebavily, ale to bylo i dobou, samozřejmě, osmdesátý leta, sex byl dost tabu. Ale musím říct že máme (s dcerou) pohodu, bavíme se úplně o všem, je velmi otevřená vůči mně. Čehož si samozřejmě vážím.

Tys to teda nenahlásila, neřešila jsi to nějak na policii nebo..?

Z toho co si pamatuju, tak policie to řešila. Ale mně bylo pět, takže vlastně vůbec nevím, jak to dopadlo. Pamatuju si, že byli u nás doma.. To bych možná zmínila potom později jako v celém tom příběhu, jaký to na mě mělo vliv. Jak se ke mně přistupovalo a tak dále..
Takže nenahlásila jsem to. Samozřejmě když jsem pak viděla nějakou reportáž v televizi, kde se to týkalo dětí a jejich vlastního otce, bylo mi z toho strašně zle, otevřelo se to ve mně a chtěla jsem to nahlásit. A pak už jsem si říkala - ono už vlastně bude asi pozdě. Že to bude promlčený.

 

Pokud to chápu dobře, tak to byl tvůj pohled předtím. Ale jaký pohled na to máš třeba teď, když sleduješ jak se otevírá tohle téma, co bys k tomu řekla teď v dospělosti?

Jestli bych jako šla a nahlásila to? No..

Nebo svěřila by ses teď..?
Teď už asi jo, teď už jsem velká holka. Už se neboji, jenom si říkám, že pořád na tý druhý straně třeba, když bych to šla nahlásit na polici, můžu narazit na někoho na policii, kdo bude naprosto necitlivej. Nebude to chápat a nebude se ke mně chovat tak, jak by opravdu měl. Aby mi znovu neublížil. Jako někdo další. 

 

V podstatě teda máš strach z tý výpovědi jak by to probíhalo?

Když už, tak bych byla ráda, aby mě vyslýchal někdo, kdo se přímo na tohleto téma zaměřuje, a opravdu bude citlivej. 

 

T: Já teď jenom řeknu, že v dnešní době už to tak funguje, že už si i oběť může vybrat, jestli chce vypovídat před mužem nebo před ženou, vypovídá jenom jednou, nahrává se to na video. Já jsem vypovídal v mém příběhu několikrát, tak to se už naštěstí  změnilo. A ta výpovědní místnost vypadá jako pokoj, pokojíček a věřím že i pro ty oběti, když už musí vypovídat, tak je to takové “příjemnější” se svěřit..

 

Plánuješ to někdy svým dětem říct?

Abych řekla pravdu, nevím. Nejsem si jistá, že chci, aby to věděli. Já mám pocit, že by jim to mohlo ublížit. Protože maminka je pro ně důležitá, a když budou vědět, že byla nějakým způsobem raněná, tak by to mohli špatně nést. Ale osvětu vedu, o tom žádná, to ano. Ale ne můj osobní příběh.

 

Ještě mám jeden dotaz, teď v dospělosti, nebo i té pubertě, konfrontovala jsi pachatele?

Ne, ale došlo k našemu setkání, když mi bylo 18, protože maminky přítel zemřel a on přišel na pohřeb. Byla jsem od něj asi pět metrů, pozdravil mě jakoby se nechumelilo - a zase se to znovu otevřelo. Bylo mi zle, když odešel, úplně, bylo to strašný. Co se prostě dělo potom... Zase jsem na tom byla psychicky špatně, a neudělalo mi to vůbec dobře. Neměla bych tu sílu ho vůbec konfrontovat. 

 

Jak tě to ovlivnilo ve tvém životě?

Mně to ovlivnilo moje vztahy, protože jsem se snažila bejt ta nejlepší, ta vstřícná, ta která pomáhá všem, ta která podporuje svýho partnera, na úkor sebe. A prostě mělo to velkej vliv.

 

Sebehodnota teda?

Ano, moje sebevědomí a sebehodnocení byly úplně na nule. 

 

To jsme měli stejný. 

A pocit, že se musíš pořád někomu zavděčovat, aby tě vlastně někdo měl rád. Já neříkám, že mě ty lidi neměli rádi, ale já jsem si to pořád potřebovala dokazovat, že mě opravdu rádi mají. Že pro ně udělám maximum, aby oni byli spokojení. Ne já, ale oni. 

 

Já ti rozumím. Myslím že stejný pocity jsem zažíval i já. 

V jednom rozhovoru jsi to zmínil a to se mě fakt dotklo, ty slova, protože to bylo přesně to co jsem prožívala já. 

 

Co to bylo?

Právě ta sebehodnota, ten pocit toho zavděčení těm ostatním a furt to hledání, toho aby tě ty lidi měli rádi. 

 

Já jsem poskytl už hodně rozhovorů, v jednom jsem zmínil že jsem měl třeba sebepoškozování, kousal jsem si tvářičky, kousal jsem si nehty. Zažívala jsi i ty něco takovýho psychickýho (resp. fyzického)?

Jo, to kousání tváří to jsem slyšela v tvém rozhovoru. A to mě vzalo, protože to mě drží doteď, když se cokoli děje, jsem pod nějakým tlakem, tak to prostě dělám, netušila jsem že to patří mezi formy sebepoškozování.. Když mi bylo sedm, osm, tak jsem měla, i do teďka se to občas ozývá, takový obsedantní problémy. Ale už si s tím umím poradit. Mám i občas takový pocity, teď už to umím zpracovat, díky těm terapiím - začala jsem nad něčím přemýšlet a prostě ten tok myšlenek se zvrhnul do úplnýho dramatu. To už umím zastavit hned v počátku, ale díky těmhle těm myšlenkám jsem se dost trápila  a samozřejmě v období puberty byly očas myšlenky na sebevraždu. Ale vždycky jsem to zahnala, protože ten život byl důležitější. Vždycky! Chtěla jsem si ho užít, prožít prostě. Bejt tady na tom světě. Od toho jsme tady. Nejsme tady od toho, abysme si ho vzali. Ale musela jsem na tom zatraceně pracovat, abych byla na tom tak, jako jsem teď. Ale je mi 45. Trvalo to zatraceně dlouhou dobu, než jsem se dostala tam, kde jsem. 

 

Jak teď žiješ?

Spokojeně. Spokojeně, dokážu se o spoustě věcech bavit otevřeně a opravdu jsem ušla velkej kus cesty. Jsem spokojená, to bych řekla, že je to úplně to nejvýstižnější. 

 

To je moc dobře. Ještě jsme se chtěl zeptat, proč jsi to nikdy s nikým nesdílela?

Je to prostě těžký, máš pocit že když to těm lidem řekneš, tak že dojde třeba k nepochopení, nebo se s tebou přestanou přátelit, protože se budou bát s tebou mluvit, o čemkoliv. Nebo můžou mít pocit že ti nepomohli. Nebo můžou mít pocit, že tě neochránili. Nebo když jsem byla mladší, tak jsem měla pocit, jako kdybych byla prašivá. Jako že to někomu řeknu a pro ně budu špína, který se už ani nedotknou. Těžko se svěřuje lidem, který to neprožili, nejsou tím dotčený, s takovýmhle tématem. 

 

T: Ale teď a tady jsi se rozhodla s námi svůj příběh sdílet. Já jsem za to vděčný a děkuji ti za tvou odvahu a otevřenost. Jsem rád, že i ten můj podcast, který vyšel na Seznam Zprávách, ti dokázal nějakým způsobem pomoct, jestli to tak je. A že jsi se rozhodla svůj příběh sdílett s veřejností skrze mě a skrze Klubovnu Naděje. Děkuji ti za to.

A jaký je tedy tvůj příběh?

Bylo mi asi čtyři nebo pět let, když jsem chodila do školky. Moje maminka měla vždycky hodně práce, aby nás uživila. A její přítel měl tedy příbuznýho, který se nabídl, předpokládám, že mě bude vyzvedávat ze školky a že se mnou bude v ty odpoledne. Což samozřejmě mamince pomohlo, rozhodně bych chtěla říct, že mamince to nezazlívám.

Měla hodně práce..
Měla opravdu hodně práce a celej život se snažila udělat maximum proto, abysme to prostě my dvě spolu zvládly. Takže pro mě chodil do školky, já jsem k němu vzhlížela, bylo mu asi tak 18.

Pardon, ještě se zeptám, chápu správně z toho co říkáš, že ti tam chyběl tatínek?

Ano, naši byli rozvedení, táta se o mě v podstatě nezajímal, pouze když ho jeho maminka donutila, aby se se mnou setkal u ní, tak se přijel podívat. Ale všehovšudy jsme spolu byli dvakrát po týdnu, někde, občas si mě vzal na den k němu. Ale to bylo opravdu velmi výjimečný.

 

Takže jsi žila s maminkou, ta se o tebe starala..

.. s maminkou, táta platil jenom to výživný, nikdy ani o korunu navíc, takže mamka měla co dělat, měla dvě až tři práce, aby se o nás mohla postarat. Takže tohle to pro ni bylo určitě velká pomoc. Samozřejmě netušila, co se za tím může skrývat. Každopádně vím, že jsme byli spolu doma a leželi jsme spolu na posteli, on po mně chtěl abych ho hladila. Prostě bylo to jakoby takový mazlení, jako dítě bych to tak popsala. On teda nahej nebyl, to vím, měl na sobě jenom spodní prádlo, a vím - teda s odstupem jsem pochopila - že u něj došlo k vyvrcholení. Pak nevím, jakým způsobem došlo k tomu odhalení. To nevím. Vím, že pak u nás byla policie, v tý době to bylo, rok 1982, to se řešilo tak, že všichni seděli u stolu, povídali si spolu, řešili to tam, a já jsem byla stranou. S odstupem času se na to dívám tak, že to byla strašná chyba. Protože se celou dobu jednalo o mě a nikoho nezajímalo, co prožívám já. Vím že pak jsem byla u výslechu, pamatuju si na panenku..

 

Kolik ti bylo když jsi byla u výslechu?
To bylo v tu dobu, kdy jsem chodila do tý školky, tak 5 mi mohlo být. A tím se to v podstatě uzavřelo. Cejtim od tý doby, že maminka už ke mně nebyla tak přítulná. Už mě tolik neobjímala, nehladila, možná se bála, aby mi to něco nepřipomnělo. To mi strašně chybí. To mě vlastně zasáhlo úplně nejvíc.. I když máme nádhernej vztah s mamkou, cejtim tam určitej odstup od tý doby. A s ním už jsem se neviděla nikdy, nebo nikdy, až v těch osmnácti, a mezitím jsem prostě to přicházelo a odcházelo v takovejch vlnách, kdy jsme na to myslela, v tý pubertě, kdy jsme si říkala, co vlastně se všechno dělo.. Jestli teda jsem panna, nejsem panna a takový věci jsem prostě vytěsnila, co se tam děly. Nevěděla jsem si sama se sebou rady, ta psychika byla strašně narušená. Někdo si může říct: “jéžiš, vždyť to bylo jenom mazlení a nic zásadního se nestalo, žádnou bolest jsi neprožila..” ale prostě nechá to na tobě stopy. 

 

Tohle jsou běžný reakce okolí, to je prostě bohužel to je i z toho důvodu, že se o těhle tématech nemluví, je to hrozně těžký.

Já je jako chápu, ty lidi se o tom s tebou nechtěj bavit, protože ani nevěděj jak. Nechtěj ti ublížit, možná tobě by pomohlo kdyby se s tebou bavili, ale oni se bojej, aby neotevřely nějaký rány bolavý.

Pak jsme se nějak srovnalo, po tom co jsem ho viděla v těch osmnácti a bylo mi zase zle, pak když mi bylo 25, tak přišly i nějaký panický ataky. Navštěvovala jsem psycholožku, která mi vůbec nepomohla. To, co mi sdělila, že je můj problém, to jsem vůbec nechápala, já jsem se jí svěřila se vším, a prostě dostala jsem úplně ránu od ní, jako strašnou.

 

Jak si to vysvětluješ, že se takhle zachovala psycholožka, myslíš že jsou - byli v tu dobu nevzdělávání v tom oboru?

No možná tímhle směrem si s tím úplně nevěděla rady. Ale vlastně mi to vůbec nepomohlo, to bylo jen chvíli, bylo to pro mě hodně těžký období. Pak se mi narodila první dcera, tak se to uklidnilo, pak zase když jí bylo těch 4, 5 tak jsem měla hroznou paniku, aby jí nikdo neublíži,l tak jako mně. Ale pak jsme si zase říkala, že ne, že musím zachovat klid, že se musím začít chovat normálně, musím na sobě pracovat, abych byla v klidu a ne žádná hysterická máma.

 

Tak měla jsi strach, to je pochopitlený.

To jo. 

 

Tím co jsi prožila.. 

No.. 

A taky když už jsem se někomu svěřila, tak jsem dostávala dva naprosto odlišný názory. Jeden byl: Musíš mu odpustit, musíš jít dál, už je to pryč. Druhej byl: Nesmíš mu odpustit! To v žádným případě! No to vůbec jako! Teď si z toho vyber, co máš vlastně dělat. Takže já jsem bojovala s tím, že “odpouštím ti, už je to pryč, je to za náma” a tak, pak jsem si zas říkala, “neee, to prostě nesmí bejt zapomenutý”, a do toho se ke mně doneslo - ale to nevím, kolik mi bylo - že se někým žije, kdo má děti. Tak jsem začala mít strach o ty děti. Ale neměla jsem tu sílu jít nějak to řešit. A potom, když jsme si poslechla tvůj podcast, tak jsem si zas říkala, že se do mě vlastně zamiloval a že to musí bejt, tam ten cit, ze strany těhle pachatelů, že ho třeba ty ostatní děti nepřitahujou. Snažím se si to vykládat různejma způsobama. Takže asi tak. 

 

A co sis teda vybrala? Odpustit nebo tu druhou variantu?

Pochopit ho. Pochopit, jak má nastavenou tu hlavu, že má nějakou úchylku a snažit se ho pochopit jenom, a doufat, že to neudělal někomu jinýmu. Vzhledem k tomu podcastu, který byl ještě před tím Nejlepším kamarádem, Ve stínu celibátu, tam bylo zmíněný, že když odrostou, do nějakýho věku ty děti, tak už vlastně ty pachatele nezajímaj. Přestanou je zajímat, protože pro ně nejsou přitažlivý.

 

Jak ti tehdy bylo?

Když jsem byla malinká? Já jsem ho měla strašně moc ráda. Já na tu dobu vlastně vzpomínám tak, že to byl někdo, kdo se mi věnoval, byl ke mně strašně moc pozornej, hodnej, byl to velkej kluk vlastně, a já jsem k němu vzhlížela. 

 

Co bys vzkázala dalším obětem, přeživším těchto činů, chtěla bys jim něco říct? Třeba nás teď poslouchají. 

Vím, že je těžký se svěři. Můžete napsat do Klubovny Naděje, může to být první krok, abyste na tom mohli začít pracovat. Pokud teda nenavštěvujete už nějakýho terapeuta. Pokud vás to trápí a nezametli jste to pod koberec, tak na tom pracujte. Abyste se s tím vyrovnali, abyste mohli žít plnohodnotnej, šťastnej život. 

 

Jenom dodám, že samozřejmě můžou napsat do Klubovny Naděje, nebo mně přímo, ale i na svém webu www.paprstein.cz mám pomáhající organizace. Důležité je svěřit se komukoli, a to anonymně, nebo prostě jakkoli ve svém okolí. Což pro tebe bylo taky těžké, chápu to dobře.

Ano.

 

Chceš se na něco zeptat ty mě?

Myslím, že my dva už jsem si toho řekli opravdu hodně. Teď mě zrovna vůbec nic nenapadá. I když… Jak to všechno prožíváš? Jak to všechno zvládáš, jakej to mělo vliv na tebe? To, že jsi svůj příběh sdílel veřejně. Já když jsi mě oslovil na rozhovor, bylo to pro mě a vlastně i teď je hodně těžký. Já pořád bojuju vnitřně s tím zveřejněním. 

 

T: Pro mě to je samozřejmě taky těžké, ale to téma je tak důležité, že se o něm musí mluvit, a tohle je i jedna z forem, kdy je důležité ty oběti otevírat. A proto jsem moc vděčný, že jsi dorazila, že jsi našla tu odvahu, děkuji ti za to. A v podstatě je hrozně důležité i společně o tom mluvit, to je mým cílem, pomáhat obětem. A mým cílem a záměrem je, aby si to oběti pomáhali vzájemně a vzájemně jsme tady všichni vytvořili ten bezpečný prostor pro další oběti. Je to takový řetězec, protože mně se ozvalo strašně moc lidí, píšou mi mejly, vzkazy, sdílí se mnou jejich příběhy. A to mě taky žene dál, vidím, jak to má mysl. Píšou mi lidi, že už to chtějí řešit, že slyšeli podcast Nejlepší kamarád. A je to důležité. Protože vidíš sama, kolik je ti teď let, a jak dlouho jsi to v sobě držela. Ta společnost to nechápe, jak je to možný, oni takové dotazy pokládají, proč se o tom mluví po takové době. Ten člověk dřív mluvit nemůže. Vím to já i ty. 

Naprosto souhlasím. Kdo to neprožije, tak nepochopí, jaký to je o tom mluvit veřejně.

 

No a abych ti odpověděl jaký to teď je. Je to pro mě velmi silný. Cítím, jak je to velmi důležité. Celé téhle osvětě se věnuji po nocích, protože mám hlavní pracovní činnost, ty to víš. A i tak tomu se snažím dávat všechno, aby to všechno dávalo smysl, aby to pomáhalo co nejvíc lidem, obětem. Chci o tom mluvit a Klubovna Naděje, do který jsi dneska přišla, je jedna z dalších forem, jak o tom budem mluvit. Protože ty jseš oběť, která se odhodlala sdílet svůj příběh, ještě jednou za to moc děkuji. Sama asi víš, jak je to široké téma, a třeba já osobně už pozoruju, že každej třetí člověk prožil něco podobného jako my. Nebo stejného, nebo někdy i mnohem horšího. A nikdy to nikomu neřeknou a dusí to v sobě. 

A má to vliv na celej život, na partnerský vztahy, prostě na všechno.

 

No a jak jsem říkal, chodí mi hodně hodně příběhu, zpráv, vzkazů. A já jsme dneska vybral, pokud budeš souhlasit, je to jen takový nápad, že bychom nějaký příběh přečetli. Myslím si že by bylo fajn, kdybys to přečetla ty.

Dobře, ráda.

A mohla by to být takový závěrečný odkaz na to, že těch příběhů je skutečně mnoho a je důležité o tom mluvit. Já jsem dneska vybral z mnoha e-mailů vzkaz, nebo příběh pana Jirky. A jestli je to v pohodě, já ti to dám přečíst.

Já bych jenom chtěla říct, že kdybysme se neznali, tak bych do Knihovny Naděje napsala. Že by to pro mě bylo prostě cesta, jak to sdílet. Bezpečná cesta. Kde bych věděla, že na druhý straně najdu pochopení. 

 

A je to, tenhle tvůj vnitřní pocit je způsobený tím že.. Čím je to způsobený? Že tam vidíš konkrétního člověka? Víš kdo ti odpoví? Protože jsi slyšela jeho příběh?

Vidím někoho, kdo je pro mě neskutečně statečnej. Že o tom mluví otevřeně přede všema, nebojí se toho, jak lidi budou reagovat. To je prostě úplně.. fakt klobouk dolů.

Děkuju. Já to dělám pro vás. A pro sebe a pro všechny.

A je to tak moc důležitý a tak tě obdivuju, opravdu, protože já se pořád, ač to teďka sdílím, cejtim strašně malinká úplně.

Je to důležité, že to sdílíš a moc děkuju. Nevím jestli to pociťuješ, ale je to pro tebe nějaké uvolnění vnitřní, nějaké léčení? Nebo zatím tam nemáš takovej pocit? Ale už jenom to, že ses odhodlala přijít, dobrovolně a nemáš za to žádný honorář :-) 

Já jsem se rozhodla promluvit hlavně kvůli tomu, abych dodala odvahu těm ostatním. Ať se nebojej to začít sdílet, nejdřív v tý bezpečný zóně, třeba Klubovně Naděje, nebo obrátit se na nějakýho terpaueta. Ale pracujte na tom. Je to moc důležitý, pro vás. Ať si ten život užijete a nemusíte pořád žít v tom traumatu, který se může přenášet do vztahů, na děti, do práce, všude! Žijeme jenom jednou. Tak ať ten život stojí za to.

Máš pravdu ve všem co říkáš. Jsem rád, že teď a tady jsme dva příklady toho, že se dá žít šťastnej život i po tom, co jsme prožili. Já věřím, že to předáme dalším obětem a že třeba někdo další bude chtít přijít a bude chtít sdílet svůj příběh. Třeba tady pan Jirka.

Host čte:

Zdravím. Mám k tobě velký respekt. Zvládl si se odhalit. Je mi 43 a v 11 letech jsem byl zneužívány kamarádem. Rodiče to nikdy neřešili a i teď když mamku konfrontují s tím, co se dělo, odpírá tomu uvěřit. Mám též rodinu, dvě děti, hypotéku. Manželka mé mamce nemůže přijít na jméno. Nechápe, jak je možné, že ten nejbližší ti nepomůže..  Koukal jsem že jsi ze Sokolova, já bydlel ve Vintířově, zhruba 15 km, v Sokolově jsem se narodil. Nevím jestli mohu mluvit již dnes o traumatu, v té době ano. To byla zášť, nenávist a nedůvěra ke všem. Taková bolest. Pokud to člověk nezažil, nedokáže pochopit. Celou dobu jsem si představoval že jiné děti jsou na tom daleko hůř. Nezmínil jsem se o tom, že můj otec i matka byli alkoholici. Otec zemřel, když mi bylo 24. Otce jsem se celý život bál, protože byl agresivní na všechny v domácnosti. Sestra popisovala, že jsem na tom byl nejvíc bitej já. Proto jsem to ani tátovi neřekla a u mamky jsem pořád přemýšlel proč. Odpověď je, že nebyla schopná, nebo nechtěla řešit můj osobní problém. V 18 letech jsem to řekl sestře před mamkou. Sestra mi říkala, proč jsem nešel za ní. Odpověděl jsem: Protože tobě bylo v té době třináct, mně jedenáct. Když není dospělá osoba schopná něco podniknout, nemůžeš mi pomoct. Kdybych mohl nějak pomoct, jsem k dispozici. Jiří

No husí kůže prostě.. Chceš to nějak komentovat?

Je mi z toho ouzko. I z víc těch příběhů, který čtu v Klubovně Naděje, který sdílíš. A jsou moc statečný, že to začali sdílet. A že jich opravdu je hodně.. A věřím, že se něco změní. 

Taky v to doufám. Děkuji že jsi přišla.

Já děkuju za pozvání. Za naše přátelství.

Děkuji.
Ahoj.
Ahoj.