Jsem Tomáš Paprštein, jsem syn, jsem vnuk, jsem muž, jsem manžel, jsem otec a doufám, že jsem také příkladem toho, že se i sexuální zneužívání dá díky terapii a správným lidem úspěšně překonat.
Narodil jsem se v Sokolově, kde jsem vyrůstal a chodil na 6. základní školu. Jako malý jsem s rodiči jezdil na dětské tábory. Když mi bylo šest let, vážně mi onemocněla máma. Byla dlouho v nemocnici a prakticky jsem ji nevídal. Zemřela, když mi bylo osm. Můj táta tuhle bolestnou ztrátu nesl velmi těžce, stejně jako já se uzavřel do sebe.
V šesté třídě jsem začal chodit do turistického oddílu, který byl také v mém rodném městě a klubovnu měl ve stejné základní škole, kam jsem chodil. Vedl ho můj třídní učitel Matěj (jedná se o jeho přezdívku), kterého jsem znal od svých čtyř let z dětských táborů. I ty totiž vedl on. Oddíl pro mě tehdy hodně znamenal, upnul jsem se na něj a kompenzoval si jím ztrátu matky. S Matějem jsme se sblížili a byli jsme nejlepší kamarádi.
Matěj využil mé psychické újmy, začal okolo mě stahovat sítě, manipuloval mnou a posléze mě začal sexuálně zneužívat. Trvalo to přes dva roky. Byl jsem zcela v jeho moci, měl mě omotaného kolem prstu. Sexuálně mě zneužíval na oddílových výpravách, na výletech ve dvou, v bazénu základní školy i přímo v klubovně našeho oddílu, kde jsme společně sami několikrát nocovali. Několikrát se to stalo i u mě nebo u něj doma, kde jsme spolu jako kamarádi přespávali. Byl jsem oběť. Matěje jsem měl rád a to, že se jedná o skutečný problém, jsem pochopil primárně až díky terapii. Tehdy jsem se cítil sám, byl jsem zraněný a absolutně zmanipulovaný. V podstatě jsem nevnímal okolní svět ani sebe samotného. Žil jsem jen pro oddíl a pro Matěje, kterému jsem se úplně se vším svěřoval. Byl mým vzorem.
Během mého dospívání jsem se trápil nad otázkou, proč mi Matěj, můj nejlepší kamarád, zakazuje chodit s dívkou z oddílu, do které jsem se zamiloval. Svěřil jsem se až na střední škole své tehdejší třídní učitelce. Choval jsem k ní důvěru, protože mě znala dlouho, dřív totiž učila na mé základní škole, a znala tak i Matěje. To, že mě sexuálně zneužíval a manipuloval se mnou, jsem ale pochopil až mnohem později.
Potom se rozběhlo dlouhé policejní vyšetřování, následně i soudní líčení. Pachatel byl uznán vinným, odsouzen na základě svědectví i znaleckých posudků k podmíněnému trestu se zákazem mimoškolní činnosti a ambulantní léčbou. Skoro nikdo mi tehdy nevěřil. Vedení základní školy, učitelé, rodiče spolužáků a mnoho dalších lidí se postavilo na stranu učitele a tvrdě po jeho boku bojovali proti mně.
Nyní mu už trest vypršel, nechal si jej vymazat z trestního rejstříku a v současnosti opět učí mládež. Svou vinu stále popírá.
Od svých 22 let žiju v Praze, dlouho jsem se tu hledal a prozatím jsem zůstal. Své zkušenosti otevřeně popisuji a sdílím s veřejností a doufám, že přispěju ke zlepšení situace v České republice. Držím se hesla, že po tmě musí přijít světlo a že není cíle bez vize. Zajímám se také o osobní rozvoj a duchovno, i to je způsob, jakým jsem se vyrovnával se svými zkušenostmi.
Snažím se být otevřený, spolehlivý a naprosto upřímný. Ne každému se to líbí, ale takový jsem. Potrpím si na kvalitní kávu (jídlo jakbysmet).
Momentálně již žiju hezký život, mám se fajn. Mám rodinu, šťastný vztah a dvě zdravé děti.
Toto je můj příběh ve zkratce. Více je rozveden v rekonstrukci mého případu v podcastové sérii a úplně dopodrobna si jej budete moci přečíst v knize, kterou jsem napsal.
Podívejte se také na původní reportáž televize Prima ze dne, kdy se v soudní síni četl rozsudek.
Moje fotky z výprav, kde jsme byli s Matějem sami a z doby, kdy se to všechno dělo. Některé fotky jsou zachycené z míst, kde jsme sami nebyli, ale něco vyzařují. (postupně zveřejním i další materiály z té doby)
(pro zvětšení obrázku je potřeba kliknout)
V oddíle jsem byl šťastný, naplněný. Na oddíl jsem se úplně upnul, pak i na Matěje.
Byl jsem zapálený a velmi aktivní člen. Oddíl, členové i Matěj mi doplňovali to, co mi tehdy chybělo: kamarádství, pozornost, cit, naplnění, zábavu, výlety apod. Cítil jsem se tam jako ve druhé rodině. Bylo to pro mě všechno. K vyjádření pocitů, jak jsem se v oddíle cítil jsem vybral některé fotografie z výprav, výletů a společných akcí.
(pro zvětšení obrázku je potřeba kliknout)
O tom, jak jsem byl v oddíle šťastný vypovídají i zápisky z cest, které jsme si psali do svých deníků (Cancáků)
Jedná se o autentické scany mých a Matějovo vzkazů z těchto osobních deníků. V oddíle jsme si po každé akci, výpravě psali vzájemně vzkazy do těchto cancáků. Mohli jsme psát cokoliv, většinou se jednalo o hodnocení akce, pocity, zkušenosti, ale i někdy dost osobní vzkazy. Všechny tyto moje materiály (cancáky) sloužily u soudu jako nepřímé důkazy, všechny moje deníky si soud vyžádal k prozkoumání při řešení sporu mezi mnou a Matějem. Zkoumali je i znalci, kteří psali znalecké posudky. Vybral jsem zatím jen pár vzkazů, které si můžete přečíst. Tyto i další materiály budou součástí dalších, již naučných materiálů - kde jednotlivé texty budou okomentovány odborníkem, který okomentuje konkrétní momenty, na které se zaměřovali i ti znalci.
(pro zvětšení obrázku je potřeba kliknout)
